Cvičení bojových umění má být nerozlučně spojené i s pěstováním lidského charakteru. Pátá část našeho povídání o bojových uměních, napsaná na základě rozhovorů s mistrem Zhai Fengem.
Už dříve jsme psali, že etika boje, čínsky wude (武徳), se neslučuje s lhostejností k veřejnému dění, a proto se bojovníci často stávali strůjci velkých historických změn. I v běžném životě se však bojovník musel chovat podle jistých zásad. Měl napravovat bezpráví, kterého se stal svědkem, a zastávat se slabších. Neměl se však nikdy nechat vyprovokovat k tomu, aby své převahy nad obyčejnými lidmi zneužil. To je také důležitý aspekt wude a povíme si k němu jeden příběh. Bojovník kráčí po úzké kládě přes řeku a střetne se s rolníkem, nesoucím dva džbery plné hnoje. Vyvstane otázka, kdo z nich ustoupí a nechá druhého projít. Přednost by měl mít bojovník, neboť na lávku vkročil první, ale rolník nechce jeho nárok uznat. Bojovník by ho mohl lehce přemoci, ale přesto s rolníkem jedná. Ten však dál trvá na svém. Oba tedy proti sobě stojí a čekají, kdo vydrží déle. Po nějaké době je rolník již značně unaven a stěžuje si na tíhu svého břemene a nerovnost podmínek. Bojovník tedy od něho džbery převezme a tak tam oba stojí dál. Po čase rolníka opět začnou bolet nohy. Vidí ale, že bojovník pořád nejeví známky únavy, a tak nabere ze džberu hrst hnoje a hodí ji bojovníkovi rovnou do tváře. Bojovník se rozzlobí, ale zase svůj hněv přemůže a stojí dál. Rolník už se sotva drží na nohou, a tak si na lávku obkročmo sedne. A tu bojovník odloží vědra a rolníka přeskočí.
Aby bojovník dosáhl požadované mravní integrity, musel své chování pěstovat stejně usilovně jako umění boje. Každá škola bojových umění měla stanovená vlastní pravidla, mengui (门规), která museli její členové dodržovat, a tím měli postupně získat důležité charakterové vlastnosti. Tato praxe trvá do dneška. Někdy se pro soubor těchto pravidel používá nesprávně výraz wude, ale my už víme, že wude je postoj srdce a ne předepsaný kodex chování, který má jedince kultivovat a k wude teprve vychovává. Jinými slovy mengui je prostředek, wude je cíl. Jako příklad si uvedeme pravidla školy, která si říkala Wudang taiji men (武当太及门), to znamená „Škola wudangského taiji“ z blíže neurčeného období dynastie Qing (1644-1911). Kdo chtěl být studentem této školy, musel přísahat před vyobrazením zakladatele wudangských stylů, taoistického mnicha Zhang Sanfenga, že bude dobrovolně a přísně dodržovat všech 12 pravidel školy. Mezi ně patřila povinná úcta k Mistru zakladateli a úcta k mistrům školy, slušné chování v rámci hierarchie školy (to znamená, že mladší má ctít staršího a starší má být vzorem mladšímu), neustálá snaha se zlepšovat pilným cvičením, zákaz si bojovým uměním přivydělávat (např. účastí na pouličních představeních a vyučováním vlastních žáků), zákaz styku se zločineckými organizacemi, skromné vystupování na veřejnosti, příkaz zachovávat techniky školy v tajnosti a zdržovat se hodnocení jiných škol.
Příště se pokusíme odpovědět na otázku, jak došlo k tomu, že v Číně vzniklo tak velké množství bojových stylů a škol, a čím jsou inspirovány.