Bojové umění sehrálo v dějinách Číny důležitou úlohu. Těžké je však odlišit legendy od historické skutečnosti. Třetí článek věnovaný čínským bojovým uměním.
Nejznámějším případem, kdy bojová etika wude (武德) zasáhla do dějin Číny, je pád dynastie Shang a vzestup dynastie Zhou kolem roku 1000 př. n.l. Jelikož je to minulost tak dávná, je opředena mnoha legendami. Až o více než 2500 let poté (za dynastie Ming) byl příběh této války zpracován v klasickém románu s názvem Fengshen Bang (封神榜). Toto dílo líčí dramatický boj obou dynastií, do kterého se kromě historických postav na obou stranách zapojují i postavy mytologické. Tento příběh je dodnes stále populární v Číně i Japonsku, dočkal se různých literárních i filmových adaptací a inspiroval i tvůrce počítačových her. Mezi četnými postavami se v knize vyskytují i tzv. „nesmrtelní“ (shenxian 神仙), kteří disponují nadlidskou silou a magickými schopnostmi. Předlohou pro tyto „nesmrtelné“ byli tehdejší váleční hrdinové, kteří padli v boji a hlavní stratég armády dynastie Zhou jim oficiálně udělil nebeské hodnosti, aby tak podpořil bojovou morálku vojska. Někteří z těchto hrdinů byli bojovníci a mistři starodávného bojového umění, které ještě nemělo vyhraněný styl a které se označovalo jen jednoduše slovem wu (boj). Ve shodě s wude se jich valná většina přidala na stranu Zhou, protože poslední císař dynastie Shang byl tyran a zhýralec a země za jeho vlády upadala. Prostý lid a řadoví vojáci, jejichž bojové schopnosti nebyli valné a pověrčivost naopak velká, nadpřirozeným schopnostem těchto hrdinů věřili.
První císaři dynastie Zhou byli považováni za příkladné vládce. Aby ještě více posílili legitimitu převzetí moci, vytvořili doktrínu o nebeském původu císaře, která se stala v Číně všeobecně přijímanou. Od té doby byl císař pokládán za prostředníka mezi nebem a zemí a jako takový byl na zemi nezpochybnitelným a neomezeným vládcem, neboť měl k vládě nebeské pověření, tzv. „mandát nebes“ tianming (天命). Císař však měl být v ideálním případě také morální autoritou. Jeho úkolem bylo provádět předepsané prastaré rituály, kterými se nastolovala harmonie v „podnebesí“ a které zabezpečovaly pro celou zemi mír a blahobyt. Došlo-li k morálnímu úpadku a císař vládu zanedbával, harmonie mezi nebem a zemí byla narušena, což bylo doprovázeno znameními jako zemětřesení, záplavy, hladomory a nepokoje mezi obyvatelstvem. To bylo důkazem, že císař „mandát nebes“ ztratil a ospravedlňovalo to povstání a nastolení nové dynastie. To jsme již od našeho tématu trochu odbočili, ale vrátíme se k němu opět v následujícím díle, kde si ještě představíme některé významné historické osobnosti, ovládající bojové umění, jmenovitě.