11. 9. 2013

6. K původu bojových umění

Jak vzniklo a jak se vyvíjelo čínské bojové umění? Šestá část povídání o čínských bojových uměních, psaná na základě rozhovorů s mistrem Zhai Fengem.

Wu Song

Původ všech bojových umění musíme hledat v běžném životě. Nutnost cvičit se v boji vyvěrala zcela přirozeně z lidské potřeby opatřovat si potravu lovem a hájit svou existenci před nepřáteli. Tak lidé odedávna rozvíjeli své schopnosti například v lukostřelbě a používání různých bodných a sečných zbraní. V Číně se pro rozvoj bojových umění vytvořily zcela specifické podmínky. Za prvé to byl velmi dlouhý a souvislý kulturní vývoj. Zároveň však tento vývoj probíhal na pozadí velmi bouřlivé historie. O hluboké minulosti z doby před naším letopočtem, nejsou pochopitelně k dispozici přímé písemné záznamy. Až z pozdějších pramenů si můžeme udělat představu, jak mohl tento vývoj probíhat. Lidé žili v soudržných rodinných klanech, mezi nimiž se často uzavírala příměří, ale také často vedly války. Každý klan si proto vychovával vybrané zdatné jedince a cvičil je v boji. Došlo-li k vyhlazení jednoho klanu druhým, přeživší příslušníci poražené strany utíkali na opuštěná místa, kde se skrývali, museli se bránit před lidskými nepřáteli i před dravými šelmami, které byly v té době hojné. Při tom se stále zdokonalovali v boji a jejich hlavním motivem byla pomsta. Princip, který tak dobře známe z kung-fu filmů.

Základní dovedností nutnou pro úspěch v boji, ať už beze zbraně či se zbraní, byla vždy tělesná síla. Nejvýraznější to bylo v armádním výcviku, protože starověká čínská vojenská výzbroj byla extrémně těžká (jen meče mohly vážit až desítky kilogramů). Už jen zbroj unést, natož s ní bojovat, vyžadovalo značnou sílu. Dá se říci, že základní taktikou bylo drtit nepřítele „hrubou“ silou. Ubránit se takto vedenému útoku lze jen silou srovnatelnou. Lidská síla však má své hranice. Její účinnost se zvyšuje, teprve když je použita chytře. V Číně došlo k tomu, že byly pro účely boje využity poznatky filosofie. Takovým bojovým stylům se říká vnitřní styly - neijiaquan (内家拳) - a jsou pro Čínu typické.

Myšlenkový proud, který bojové umění v Číně mocně inspiroval, nebyl vnesen odnikud zvenčí, ale vznikl na území Číny. Je prastarý a teprve později byl označen jako taoismus (daojia 道家). Vznikl dávno před tím, než žil legendární Laozi - Starý mistr (老子), oficiálně pokládaný za zakladatele taoismu, a jeho kořeny sahají až ke Knize proměn (Yijing 易经), do doby 2000 let př. n.l. Celá taoistická filozofie je výsledkem přemýšlení o jevech, ke kterým dochází v kosmu i v lidském těle. Konkrétně přiblížit některé základní taoistické pojmy se pokusíme příště. Taoismus poskytl mimo jiné teoretický rámec čínské medicíně a navázal na sebe i náboženské praktiky a lidovou zbožnost. Avšak bojové techniky založené na taoistických principech nebyly nikdy určeny pro široké masy. Typický taoista byl samotář žijící v nepřístupných horách, kde se oddával cvičení a meditacím, později byly taoistické praktiky studovány a pěstovány mnichy v klášterech. Pro „normální smrtelníky“ však zůstávala bojová umění utajená a po většinu trvání čínské historie bylo jejich veřejné praktikování dokonce zakázáno, protože byla pokládána za společensky potenciálně nebezpečná. Změna nastala až s nástupem poslední dynastie Qing (1644-1911), která kvůli získání lidové podpory nastolila celkově volnější režim. V té době vzniklo velké množství škol a byly pořádány veřejné soutěže, které se rychle staly populární. Ti, kteří nechtěli zůstat řadovými žáky, odcházeli a zakládali vlastní školy a vydělávali si tím na živobytí. Bojové umění se tedy na jedné straně stalo dostupné a mezi lidmi se rozšířilo, na straně druhé se však z něho mnohdy do jisté míry vyprázdnil původní obsah.

Autor: Marie Zhai