22. 11. 2013

10. Buddhismus v Číně

Kdy a jak se rozšířil v Číně buddhismus? Proč je shaolinský klášter tak slavný a proč mohli mniši jíst maso? Desátá část našeho vyprávění o čínských bojových uměních.

Shaolin Si

Buddhismus se začal šířit z Indie do Číny zřejmě během 1. stol. n.l. Jednalo se o tzv. mahájánovou školu, která obohatila Buddhovo učení o myšlenku spásy, zprostředkovanou osvícenými bytostmi - bódhisattvy - a kladlla důraz na nutnost hromadění zásluh konáním dobrých skutků. Buddhismus měl již v této rané podobě (na rozdíl od taoismu) plně rozvinutou církevní strukturu i věrouku. Nelehkým úkolem buddhistických misionářů v Číně bylo přeložit pojmy ze sanskrtu do čínštiny tak, aby se staly srozumitelnými i v tomto značně odlišném kulturním prostředí. Pro vyjádření abstraktních myšlenek buddhismu si proto překladatelé museli vypůjčit termíny z taoismu. Jako cizorodý prvek buddhismus zprvu přijali barbarští usedlíci žijící na severu Číny. Původem nečínští vládci severní dynastie Wei (386-534) z něho posléze učinili státní ideologii a díky jejich podpoře začaly vznikat četné buddhistické kláštery i monumentální umělecká díla tesaná do skal v říčních náplavech. Náboženství poskytovalo útěchu v neklidných dobách nájezdů kočovníků a častého střídání vlád, a tak se buddhismus rozšířil mezi prostými lidmi i vzdělanci. Největšího rozmachu dosáhl od konce 6. do 9. století. Vliv bohatých buddhistických klášterů však postupně vzrostl do té míry, že ohrožoval moc panovníka, což několikrát zavdalo příčinu k perzekucím. K velkému pronásledování a násilnému rozpouštění klášterů došlo v polovině 9. stol. a od té doby již přímý vliv buddhismu v Číně slábl. Přesto však tato původem cizí věrouka v Číně zdomácněla a výrazným způsobem ovlivnila čínské myšlení.

Jednou ze zvláštností čínského buddhismu, který do sebe vstřebal prvky taoismu a obsahově se od indického buddhismu odlišil, je sekta chan. Její hlavní náplní nebylo studium posvátných textů či provádění náboženských rituálů, ale meditační praxe, jak jsme psali už minule. Chan upřednostňuje přímý prožitek před intelektuálním porozuměním a představuje tak jakousi „zkratku“ na cestě k osvícení. V tradici školy zaujímá významné místo legendární postava mnicha Bódhidharmy, čínsky Damo (達摩), který žil údajně v 6. stol. Je mu přisuzováno následnictví v nepřerušené linii patriarchů od samého Buddhy Šákjamuniho a podle tradice právě on přinesl chanový buddhismus z Indie. Jeden z nejznámějších příběhů vypráví, jak Damo navštívil shaolinský klášter a strávil tam v meditaci devět let hleděním do zdi (v některých verzích příběhu si k neustálé bdělosti dopomohl odříznutím očních víček). Údajně po sobě zanechal několik příruček fyzického cvičení, od nichž mniši kláštera Shaolin odvozují vznik svého slavného bojového umění. Tyto legendy se staly populárními, avšak zřejmě postrádají historický základ a jsou dílem pozdějších snah o vytvoření silné chanové tradice.

Shaolinský klášter hrál mezi buddhistickými kláštery ústřední roli. Byl velmi bohatý, měl mnoho mnichů a žáků a dokonce vlastní armádu o síle 500 mužů. Toto privilegium, u klášterů v té době dosud nemyslitelné, udělil Shaolinu císař Li Shimin za věrné služby. Legenda praví, že Li Shimin, ještě jako mladý voják ve službách svého otce císaře, osaměle prchal z neúspěšné bitvy a byl zachráněn třinácti shaolinskými mnichy s holemi, kteří odrazili celý oddíl pronásledovatelů. Další výsadou udělenou císařem shaolinskému klášteru bylo povolení jíst maso. Protože však buddhismus konzumaci masa zapovídá, ke stravování mohlo docházet jen mimo klášter.

Sláva Shaolinu zastínila ostatní buddhistické kláštery a mnohé z nich pro nedostatek žáků zanikly a s nimi i jejich bojové umění. Možná nás někdy napadá otázka, jak je možné, že zatímco je buddhismus ze své podstaty mírný a nenásilný, tak dovoloval mnichům cvičit se systematicky k boji. Možná bychom měli poopravit naše mnohdy idealizované a romantické představy o klášterech. Osazenstvo klášterů vůbec nepatřilo k výkvětu tehdejší společnosti. Byli sem dáváni na výchovu především sirotci a děti, které jejich rodiče nemohli uživit. Jelikož vstupem do kláštera bylo možno oficiálně získat novou identitu, nacházeli zde útočiště před zákonem také zběhové a kriminální živly. Dnes je to mimochodem v Číně povolání, k jehož výkonu musí jedinec obdržet úřední povolení. Zde naše povídání o klášterech ukončíme a příště se podíváme na jiné, obecnější téma, a sice na vztah mezi mistrem a žákem.

Autor: Marie Zhai