27. 7. 2013

1. Co znamená kung-fu a "wushu"?

Často používáme výrazy kung-fu a wushu, víme ale, co doopravdy znamenají? První článek ze série věnované čínským bojovým uměním na pokračování. Napsáno na základě rozhovorů s mistrem Zhai Fengem.

siluety

Naše články o čínském bojovém umění, které se budou na našich stránkách nepravidelně objevovat, vás postupně provedou různými styly a školami. Na toto téma existuje na internetu i jinde množství článků, takže mnohé informace vám možná budou již známé. Přesto se pokusíme zprostředkovat vám nový a ucelenější pohled na věc. Seznámíme vás s historií čínských bojových umění a jejich významem, s tím, co jednotlivé školy spojuje a v čem se liší. Budeme se snažit popsat také praktickou stránku cvičení včetně principů, na kterých jsou bojová umění založená. A protože jsou bojová umění důležitou součástí čínské kultury, zabrousíme přitom často i do oblasti filozofické a literární.

Pro čínská bojová umění se používají dva výrazy: kung-fu (čínsky gongfu) a wushu. Slovo kung-fu zdomácnělo v  evropských jazycích v 60. letech díky oblibě hongkongských bojových filmů u západního publika. Zároveň se však zcela pozměnil jeho původní význam. Čínské gongfu (功夫) totiž neznamená bojové umění, ale vcelku prozaicky „čas“. Přesněji řečeno, je to čas (a úsilí), který člověk věnuje nějaké činnosti, až v ní dosáhne určité, velmi vysoké úrovně. Tato úroveň, kterou bychom česky označili nejspíš slovem „mistrovství“, není přesně dána a záleží na každém oboru, jaký výkon již lze za kung-fu považovat. Tak je možné dosáhnout kung-fu např. ve vaření, krájení surovin, při přípravě čaje, atd. Stejně tak každá škola bojových umění má pro kung-fu svá vlastní měřítka.

Podobně i čínské slovo wushu (武术) nezůstalo ve své domovině ušetřeno posunu významu. Dnes se tímto slovem označuje především moderní čínské bojové umění, provozované jako sportovní disciplína s nově ustanovenými pravidly a kodifikovanými sestavami, které má mnohdy s tím tradičním společnou jen vnější fromu. Protože se do evropských jazyků wushu překládá jako „bojová umění“ (např. anglicky „martial arts“), svádí to k tomu, abychom na wushu hledali především jeho estetickou hodnotu, tak jako ve sportech s uměleckým přesahem - tanci či krasobruslení. Tak je dnes skutečně wushu vnímáno ve své moderní podobě i v samotné Číně a zdánlivě v tom utvrzuje i přítomnost znaku shu (术), který nalezneme rovněž v čínském slově „umění“ – yishu (艺术). Znak shu (术) však znamená také „dovednost“ či „techniku“ (čínsky jishu 技术) a v tomto smyslu je třeba ho chápat i ve slově wushu. Bojová umění totiž původně vůbec neměla být krásná na pohled, ale především účinná, neboť to byla v pohnutých historických dobách vždy otázka života a smrti. Wushu a tradiční bojová umění tedy není jedno a totéž.

Na závěr si dovolíme krátkou vsuvku o čínštině, která sice přímo nesouvisí s naším tématem, ale která se nám bude hodit i v dalším povídání. V moderní čínštině se tvoří slova většinou spojením dvou (i více) znaků, jak jsme právě viděli na příkladu gongfu, yishu, jishu, wushu. Naproti tomu klasická čínština si pro každé slovo „vystačila“ se znakem jedním. Vzhledem k tomu, že každý znak má několik (či dokonce mnoho) významů a nepatří k určitému slovnímu druhu (tj. podstatné jméno, sloveso, atd.), jeho smysl se dá odhalit až z kontextu. Čtení klasického čínského textu bychom tak mohli přirovnat k luštění rébusu. Důsledkem toho je mnohovrstevnatost a velká významová bohatost, která je pro klasickou čínštinu typická a která nemá v žádném jiném jazyce obdoby. Zároveň je to i důvodem, proč je tak těžké se klasické čínštině naučit. Původní význam starých znaků a textů je skryt i rodilým Číňanům, nemají-li klasické vzdělání.

 

Autor: Marie Zhai